Matzner et al

Ochrání českou kybernetickou bezpečnost nový zákon?

  • Citlivá data jsou v ohrožení a jejich ztráta, odcizení nebo jakákoliv jiná forma útoku na ně by mohla mít v konečné fázi nedozírné následky.
  • ČR jako jedna z prvních zemí do svého národního zákonodárství promítla ideje evropské směrnice vedoucí k zajištění bezpečnosti na kritické infrastruktuře počítačových sítí.
  • Koho se zákon a příslušné prováděcí předpisy týkají?
  • Sankce za nedodržení oznamovací povinnosti může dosahovat až 100 tisíc korun.

Česká republika si je jako stát plně vědoma skutečnosti, že v dnešní době hrozí nemalé nebezpečí nejen ve světě reálném, ale čím dál častěji i ve virtuálním. Technologický rozvoj a stále vyšší míra digitalizace většiny odvětví lidské činnosti s sebou logicky přináší následek v podobě toho, že veškerá citlivá data jsou v ohrožení a jejich ztráta, odcizení nebo jakákoliv jiná forma útoku na ně by mohla mít v konečné fázi nedozírné následky.

Žijeme v zemi, která jako jedna z prvních do svého národního zákonodárství promítla ideje evropské směrnice vedoucí k zajištění bezpečnosti na kritické infrastruktuře počítačových sítí, známé jako NIS (Network and Information Security) směrnice. Od 1. ledna tohoto roku platí zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti. V následujícím článku se pokusíme zhodnotit jeho přínos a následně i možné dopady.

Zákon začal vznikat už na podzim roku 2011, kdy oblast kybernetické bezpečnosti přešla z ministerstva vnitra na Národní bezpečnostní úřad. Po poměrně dlouhé diskusi s odbornou veřejností nad podobou zákona byl legislativní proces zpomalen pádem vlády. Po téměř třech letech od počátku práce na něm byl definitivně schválen v obou komorách Parlamentu, podepsán prezidentem a vydán ve Sbírce zákonů s platností od začátku roku 2015.

Zákon sám o sobě však příliš danou problematiku neřeší. Víceméně veškerá kritéria pro povinné subjekty a jednotlivé postupy pro řešení situací, které zákon předjímá, jsou stanoveny v prováděcích předpisech, které jsou nedílnou součástí zákonné úpravy kybernetické bezpečnosti jako takové. Těmito předpisy jsou vyhlášky o významných informačních systémech a jejich určujících kritériích a o kybernetické bezpečnosti.

Třetím důležitým podzákonným předpisem je novelizované vládní nařízení č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury.

Způsob, jakým byly tyto prováděcí předpisy přijímány, spíše než aby věc vyjasnil, způsobil ještě větší nepřehlednost, jelikož na rozdíl od zákona jako takového, který v definitivním znění existoval a byl k nahlédnutí déle než půl roku před zamýšlenou účinností, se vyhlášky a novelizované nařízení objevily těsně před účinností zákona. Mnoho subjektů tak do poslední chvíle napjatě očekávalo, jaké podmínky budou nuceny v novém roce splňovat a jestli vůbec budou pod zákonný rámec spadat.

Koho se zákon týká?

Ze znění samotného zákona by se mohlo zdát, že je primárně cílen na společnosti v oblasti telekomunikací a providery internetových připojení, nicméně zákonodárce poměrně moudře stanovil mnohem širší okruh subjektů, které se režimem zákona musí řídit. Patří sem kromě institucí státní správy nejdůležitější instituce v odvětvích energetiky, vodohospodářství, dopravy, zdravotnictví, potravinářství, bankovnictví a finančních institucí a obecně všechny osoby poskytující hromadné služby, pokud tyto osoby naplní kritéria kritické infrastruktury stanovená určovací vyhláškou.

Zákon pak všechny subjekty dělí do pěti kategorií podle toho, jak velké na ně jsou kladeny požadavky a s jakým pracovištěm CERT (Computer Emergency Response Team) spolupracují v případě řešení bezpečnostních incidentů. Tato pracoviště existují dvě.

Národní pracoviště CERT spolupracuje se subjekty z prvních dvou kategorií. Jedná se o kategorie subjektů s nejméně povinnostmi, v praxi jsou to například subjekty zákona o elektronických komunikacích nebo subjekty zajišťující významnou síť elektronických komunikací definovanou předepsanými kritérii. Obecně je tímto kritériem míra, jakou se subjekt podílí na každodenním životě. U nemocnic se tak bude jednat o počet lůžek, u bank o podíl na trhu.

Kategorie 3 a 4 jsou vyhrazeny pro správci systémů vymezené kritické informační infrastruktury a nejpřísněji regulovaný stupeň 5 pro ve vyhlášce uvedený jmenovitý výčet správců nejvýznamnějších informačních systémů. Tyto tři kategorie pak spolupracují s vládním CERT, kterým je Národní centrum kybernetické bezpečnosti.

Pro mnohé společnosti nic nového

Valná většina společností se nemusí obávat, že by jim zákon způsobil problémy s nutným nákupem technologií či zaváděním nových pořádků na úseku ochrany dat. Zákon a prováděcí předpisy totiž z velké části vychází z osvědčených postupů používaných v praxi.

Jedním z hlavních východisek jsou technické normy ISO/IEC 27000, které už mnoho společností splňuje. Obzvláště u těch největších společností s nejcitlivější infrastrukturou, které denně operují s citlivými daty, je pochopitelné, že k obraně svých dat musely proaktivně přistoupit dávno před přijetím zákona.

Těmto společnostem pak nově vzniknou hlavně povinnosti administrativního charakteru, v prvé řadě nahlásit své kontaktní údaje příslušnému CERT. Tomu pak společnosti kategorií 2 a vyšší povinně hlásí i vymezené bezpečnostní incidenty.

Zákon rozlišuje mezi událostí a incidentem, přičemž za událost, kterou stačí interně evidovat, považuje potenciální ohrožení, a za incident už nastalé narušení bezpečnosti, které se povinně hlásí. Sankce za nedodržení této oznamovací povinnosti je potom relativně vysoká, může dosahovat až 100 tisíc korun.

Vyznat se v pravidlech je složité

Pokud je společnost na pochybách, jestli se na ni zákon vztahuje, a kybernetické zabezpečení v minulosti nikdy neřešila, vystavuje se poměrně značnému riziku, že se ocitne v situaci, kdy sama nebude vědět, jak jednat. Zjistit, zda spadá pod zákonný rámec, je ještě jednoduché, nastavit následně procesy a zakoupit a instalovat nutné vybavení už nikoli.

Specifikem zákona a s ním souvisejících předpisů je to, že v sobě kombinuje prvky právní, technologické a organizační a bez dokonalé znalosti všech těchto odvětví je obtížné se v něm vyznat a plně mu porozumět. Proto se dá očekávat, že o práci nebudou mít nouzi konzultantské společnosti IT, bezpečnostní i právní.

Rovněž rozdělení vzájemných práv a povinností mezi subjekty a dohledovými orgány a rozdělení pravomocí mezi jednotlivé CERT týmy a NBÚ může působit poněkud zmatečně. Nicméně investovat do toho, aby vše probíhalo v souladu se zákonnými požadavky, se určitě vyplatí. Nejde ani tak o to, že nesoulad může být stižen vysokou pokutou, ale hlavně o skutečnost, že se tím značně minimalizuje riziko samotného kybernetického útoku. A ten v důsledku může být mnohem horší než stotisícová pokuta. Pro společnost by mohl být zcela likvidační a v případě správců významných informačních systémů mít nedozírné následky rovněž pro všechny osoby, s jejichž daty se nakládá.

Zákon je rozhodně přínosem

Je chválihodné, že Česká republika je v rámci Evropy jedním z průkopníků zabezpečení kyberprostoru na zákonné úrovni. Nenalhávejme si však, že přijetím zákona o kybernetické bezpečnosti je jí i dosaženo. Zákon není cílem cesty k jejímu dosažení, ale spíše rozcestím, které nabízí zkratku.

Sama existence zákona je pozitivní i co do smyslu toho, že zvedá povědomí o nutnosti chránit data a může tak být inspirací i pro společnosti a jednotlivce, na které se zákon vůbec nevztahuje. Nejdůležitější je však stále lidský faktor.

I sebedokonalejší technické zabezpečení přichází vniveč v momentě, kdy právě ze strany člověka dojde k pochybení. Rozhodně je však lepší, když k takovému pochybení dojde za existence podobného zákona a je tak větší možnost k jeho vyhodnocení a předcházení mu do budoucna. Tento příspěvek by měl sloužit převážně jako úvodní zamyšlení k problematice a účelnosti kybernetického zákona. Konkrétní aspekty a dopady rozebereme příště.

Originální článek naleznete na webu ictrevue.ihned.cz

Píšete občas články do novin? Pozor na zdanění autorských odměn

Jak na daně v případě, že napíšete článek, který následně publikujete v novinách, na internetu nebo s ním vystoupíte v televizi či rozhlase a dostanete za to peníze?

Pro mnohé lidi je psaní článků do novin a časopisů nebo vytváření audiovizuálních příspěvků vhodnou formou, jak se mohou podělit například o své znalosti určité problematiky s širokým okruhem osob. Mnohdy jsou tyto příspěvky honorované, což bývá pro autora příjemným přilepšením. Méně příjemný je očekávaný dopad státu na tyto příjmy, který se logicky projevuje jejich zatížením daňovou povinností. Pravidla pro to, jak autorské honoráře danit, se však za období posledních tří let měnila pravidelně každý rok, a tak vyznat se v nich může být pro mnohé poplatníky obtížné.

Rok 2014 přinesl velké změny, dlouho však nevydržely

Autoři měli počátkem minulého roku důvod k radosti, neboť novela zákona o dani z příjmů, která tehdy vešla v platnost, byla pro ně veskrze příznivá. Vedle příjmů autorů již zmíněných příspěvků do periodik a rozhlasu či televize se stejným režimem posuzovaly i příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, příjmy z autorských práv včetně práv příbuzných právu autorskému anebo i příjmy z vydávání, rozmnožování a rozšiřování literárních a jiných děl vlastním nákladem. Výše příjmů za měsíc od jednoho plátce, která se dala jednoduše zdanit 15% srážkovou daní (a dále již tento příjem nepodléhal žádným odvodům), se přitom zvýšila ze sedmi na deset tisíc korun, přičemž nezáleželo na tom, od kolika plátců splňujících dané podmínky autor měsíčně odměnu pobíral. Poté, co plátce odměnu vyplatil již se sraženou daní, nemusel se příjem již nikde vykazovat či přiznávat. Avšak „nemusel“ neznamenalo „nemohl“, v mnoha případech se to i vyplatilo. Tato možnost však od nového roku opět neplatí.

V loňském roce se mohlo vyplatit uvést nižší honoráře do daňového přiznání

V určitých případech se vyplatilo příjmy do 10 000 Kč zdaněné srážkovou daní uvést v daňovém přiznání. Po jejich doložení dokladem o vyplacených příjmech a sražené dani vydaným plátcem pak mohl poplatník vůči těmto příjmům uplatnit výdaje skutečné či paušální ve výši 40 % a daň z nich sražená se mu započetla na jeho celkovou daňovou povinnost. Došlo tak ke snížení celkové daňové povinnosti a po uplatnění všech slev a zvýhodnění se často dokonce stávalo, že část sražené daně se poplatníkovi vracela, někdy dokonce i v její celé výši. Je ale potřeba si uvědomit, že při použití tohoto postupu musel autor dané příjmy uvést i v přehledech pro sociální a zdravotní pojištění, kde se staly součástí vyměřovacích základů pro výše odvodů. I to však nepředstavovalo takový problém pro ty autory, kteří byli sociálně pojištěni ze své hlavní činnosti, typicky zaměstnání, a autorské příjmy pro rok 2014 do výše 62 261 korun za rok se posuzovaly jako vedlejší činnost, z níž se odvádělo pouze zdravotní pojištění. To vše je ale po pouhém roce minulostí.

Okruh příjmů daněných srážkovou daní se zúžil, v přiznání se již neobjeví

Znění zákona platné pro rok 2015 se vrací k principům uplatňovaným do roku 2013, prakticky jedinou změnou je zachování v roce 2014 zvýšené maximální měsíční výše příjmů od jednoho plátce, tedy 10 000 Kč. Kromě toho, že příjem je daněn 15% srážkou, nelze ho již uplatnit v daňovém přiznání, a tedy ani nijak docílit toho, aby se byť jen část ze sražené daně autorovi jakožto poplatníkovi vrátila. Zároveň s tím i tyto příjmy nebudou podléhat v žádném případě nutnosti odvádět z nich povinná pojištění. I samotný okruh toho, na co lze vůbec srážkovou daň použít, se značně omezil.

Na rozdíl od roku 2014, kdy se za autorské příjmy za tímto účelem, jak bylo uvedeno výše, považoval poměrně široký okruh příjmů, od roku letošního se srážkou 15 % mohou danit pouze příspěvky do tištěných a internetových periodik a do televizního a rozhlasového vysílání. Například vydání knihy samonákladem, byť by odměna nedosáhla ani limitu 10 000 Kč, je už považováno za jinou samostatně výdělečnou činnost dle autorského zákona a je k ní tak přistupováno i v rámci daňového řízení.

Příjmy nad deset tisíc měsíčně se daní jako u OSVČ

Jestliže výše autorského honoráře přesáhne 10 000 Kč, dostává se pak autor do režimu, kdy tyto příjmy bude danit jako příjmy z podnikání a jiné samostatné činnosti. Sociální a zdravotní pojištění je autor povinen platit jako OSVČ, jen s tou výhodou, že pro příjmy z činností dle autorského zákona nepotřebuje živnostenské oprávnění. Do osmi dnů od zahájení této činnosti je tedy povinen se k odvodům přihlásit a dále podávat klasické přiznání k dani z příjmů spolu s přehledy pro pojištění.

Přiznání podle nových pravidel až příští rok

Je potřeba pamatovat na to, že aktuální daňové přiznání se podává za rok 2014, tedy podle loňských benevolentnějších pravidel. Děje se tak však poprvé a naposled, neboť pro příjmy vzniklé v tomto roce již platí nový režim. Daňové zákony patří k nejčastěji měněným a nejvíce poplatným aktuálnímu složení politické reprezentace, ale měnit pravidla každý rok na právní jistotě příliš nepřidá. Nezbývá tak než věřit, že současně platný stav nebude opět příští rok zcela překopán.

BYOD aneb s vlastním zařízením může zaměstnanec přinést i problémy

BYOD neboli Bring Your Own Device, tedy „přines si své vlastní zařízení“, je bezpochyby trendem posledních několika let. Tento přístup sám o sobě není však žádnou novinkou, de facto od vzniku notebooků jako přenosných počítačů se právě této jejich vlastnosti využívalo i k pracovním účelům a zprvu byly doménou právě těch lidí z business sektoru, kteří měli největší potřebu mít s sebou svou práci na cestách vždy po ruce.

Ale teprve nedávný rozmach chytrých telefonů a tabletů přispěl k rychlému rozšiřování a přijímání BYOD strategie napříč společnostmi. A jak to tak bývá, kromě mnoha nesporných výhod s sebou tento pracovní model nese i určitá úskalí.

Globální rozšíření chytrých telefonů, které už prakticky vytlačily z užívání klasické mobilní přístroje, následný nástup tabletů ve spojení se stále lepším a rychlejším pokrytím mobilním internetovým signálem, s sebou přineslo skutečnost, že prakticky každý dnes považuje okamžitou dostupnost svých dat, ať už se nachází kdekoliv, za samozřejmost. Takto vysoká mobilita se logicky musela promítnout i do pracovní sféry, kde možnost, aby uživatel pracoval na vlastních zařízeních a byl tak případně dostupný i „v terénu“, jde jednoznačně považovat za výhodu, a proto více a více společností začalo toto svým zaměstnancům umožňovat. Největší rozmach nastal s využíváním cloudových úložišť, kdy jednou z prvních nadnárodních korporací, která toto řešení začala používat, byla společnost Intel v roce 2009. Do budoucna samozřejmě můžeme očekávat nárůst těchto tendencí, už jen proto, že portfolio chytrých zařízení se neustále rozšiřuje a lze si představit i zapojení např. chytrých hodinek, chytrých televizí, inteligentních systémů v automobilech nebo i zařízení typu Google Glasses do pracovního procesu. Na paměti však je vždy nutno mít, že každý takovýto technologický zlepšovák, který si zaměstnanec přinese a v pracovní době používá, byť se může tvářit nevinně, představuje určité riziko, které se nesmí podcenit.

Levné a pro zaměstnance pohodlné řešení

Hlavní výhodou pro podnikatele, který svým zaměstnancům umožní pracovat na vlastních zařízeních, je, že tímto krokem ušetří na pořizovacích nákladech na toto vybavení, které by jinak musel zaměstnancům poskytnout. Naproti tomu zaměstnanci jistě ocení, že jim je umožněno pracovat se zařízeními, na která jsou navyklí a většinou je mají plně uzpůsobena svým potřebám. To platí hlavně u mobilních zařízení, která si obvykle lidé pořizují i jako výraz osobních názorů a preferencí a různě následně upravují k obrazu svému. Z toho vyplývá hned první problém, na který může podnikatel narazit, a to ten, že široké spektrum zařízení jeho zaměstnanců například funguje na odlišných operačních systémech či s odlišnými uživatelskými rozhraními, a tudíž se může stát, že některé ze zařízení nebude s určitými firemními řešeními plně kompatibilní. U jednoduchých záležitostí se předpokládá, že každý jednotlivý uživatel svému zařízení rozumí a je schopen si s podobným problémem poradit, jelikož je například pro danou platformu typický nebo ho uživatel řešil už v minulosti. Složitější otázky (ne)kompatibility pak vyžadují zásah osoby s hlubšími zkušenostmi v oboru IT a může se tak stát, že kvůli poskytnuté volnosti zaměstnancům v tom, na jakém zařízení budou pracovat, bude firemní IT specialista nucen řešit další agendu, což mu přirozeně zabere určitý čas a v konečném důsledku pro podnikatele i případnou nutnost toto finančně kompenzovat.

Největším problémem je ohrožení dat

BYOD strategie se stala logickou odpovědí na zvýšenou poptávku po pracovní mobilitě a s ní související proměny, k nimž na poli pojetí pracovního prostoru za posledních několik let došlo. Řešení samo o sobě se na první pohled zdá být i velmi efektivním za cenu minima nákladů ze strany podnikatele. Je si však nutno uvědomit, že zároveň s tím přibylo i hrozeb, kterým tak podnikatel musí čelit. Na firemní síti se při použití BYOD pohybuje velké množství různorodých zařízení, což s sebou nese mnohdy rapidní zhoršení kontroly a ochrany citlivých informací a dat. Mobilní telefony a tablety nejsou většinou vybaveny ani zdaleka dostačujícím šifrováním přenášených dat a je mnohem snazší se do nich nabourat. Daní za již zmíněnou efektivizaci a často i produktivitu práce je tak obava z každodenního rizika, že data mohou být ohrožena. Komplexní zamyšlení nad možnými riziky a bezpečnostními hrozbami by v každém případě mělo zavedení podpory BYOD předcházet. Pokud podnikatel sám nemá dostatečné odborné znalosti, vyplatí se věc konzultovat s experty nejen na IT, ale i na právní oblast. Zde totiž obzvláště platí, že prevenci není radno podcenit, jelikož investice do kvalitně zabezpečeného systému a právní ošetření celé věci bývá levnější než případné řešení ztráty, zneužití či krádeže dat, které může mít pro společnost likvidační následky nejen po finanční stránce. I po implementaci všech vstupních opatření a umožnění zaměstnancům používat svá vlastní zařízení se vyplatí na prevenci dbát a zaměstnance dostatečně proškolit a informovat o možných bezpečnostních hrozbách. Vhodné je i například na firemní intranet umístit soubor s nejčastěji kladenými otázkami v souvislosti s BYOD.

Chybou by bylo soustředit se pouze na nejdůležitější data

Je naivní za důležitá a cenná data považovat pouze ta, která například v sobě reálně nesou obchodní tajemství nebo citlivé osobní údaje. Tato sice skutečně v případě jejich narušení představují asi největší hrozbu, nicméně mnohem větším rizikem jsou data běžného charakteru, jako je například interní e‑mailová komunikace. Při synchronizaci e-mailových účtů na mobilním zařízení nemusí ani dojít k nikterak sofistikovanému elektronickému útoku, stačí pouze zařízení ztratit či jen na chvilku odložit a veškerá korespondence je ihned dávána všanc potencionálním zlodějům dat. Bohužel však právě tato data už ze své podstaty specifické pokročilé zabezpečení vylučují, nakládá se s nimi v rámci široké sítě osob a zařízení a dohled nad nimi tak, aby vše probíhalo bez možnosti chyby v lidském faktoru, je takřka nemožný nebo minimálně značně nákladný časově i finančně.

Se zaměstnanci je nutno vše smluvně ošetřit

Nutností každé společnosti, která se rozhodne BYOD systém využívat, je kvalitně nastavená politika využívání zařízení zaměstnanců a jasně stanovená pravidla a podmínky jejich využívání. Zaměstnanci musí být se všemi těmito informacemi seznámeni a při vzniku pracovního poměru svůj souhlas vyjádřit podpisem pracovní smlouvy, v níž budou náležitosti používání vlastních zařízení ve firemním prostředí vyjádřeny. U stávajících zaměstnanců v době zavedení BYOD potom věc vyřeší sepsání a podepsání dodatku k pracovní smlouvě. Sama smlouva má na zaměstnance vliv i v tom, že si uvědomí, že používání jejich zařízení není jen tak, a že k datům, která jim společnost svěří přesunem do jejich zařízení, se váže i určitá zodpovědnost. Je tedy potřeba specifikovat, o která data se jedná a stanovit požadavky pro používání tabletů a chytrých telefonů, které tato data obsahují. Obvyklé bude stanovení zákazu poskytování zařízení třetím stranám a požadavek minimalizace rizika ztráty nebo odcizení zařízení. To je však viditelně mírně v rozporu s realitou, kde člověk standardně svůj telefon půjčuje svým blízkým a na jeho případnou krádež má často minimální vliv. Proto by se k věci mělo přistupovat co nejvíce racionálně a daná upozornění by měla sloužit primárně jako upozornění zaměstnanců (ale i podnikatele samotného, pokud rovněž používá vlastní zařízení) na nutnost počínat si obezřetně.

Následky mohou být závažné, vyplatí se mít vypracovaný krizový plán

Na každé porušení dohodnutých pravidel pracovníkem lze nahlížet jako na porušení jeho pracovní smlouvy. Podle intenzity se může jednat o porušení zcela bezvýznamné, například dříve zmíněné půjčení telefonu blízké osobě za mimopracovním účelem, ale může takto dojít i k porušení povinnosti mlčenlivosti, je-li stanovena, nebo v nejzávažnějších případech může dojít i ke způsobení škody podnikateli, a to i úmyslné, tedy vymahatelné bez zákonného limitu pro pracovníky v zaměstnaneckém poměru. Pro zaměstnance toto porušení v praxi může znamenat cokoliv od napomenutí, zkrácení prémií až po výpověď či v krajním případě okamžité zrušení pracovního poměru. Směrem ke třetím stranám, nejčastěji klientům, hrozí porušení povinnosti k ochraně obchodního tajemství, porušení ochrany důvěrných informací a osobních údajů nebo porušení jiné smluvní povinnosti mezi podnikatelem a klientem. Podnikateli tak může vzniknout povinnost k náhradě způsobené škody, nebo pokud je sjednána na podobné případy smluvní pokuta, tak povinnost k jejímu vyplacení. Toto je samozřejmě podnikatel regresem oprávněn vymáhat po zaměstnanci, který vznik škodní události zapříčinil.

Nabízí se i alternativa

Někteří podnikatelé se po zvážení poměru výhod a rizik rozhodnou na systém BYOD nepřejít, protože v jejich konkrétním případě možná rizika výhody převýší. Kupříkladu se tak může stát u středně velkých společností, které pracují s velkým množstvím citlivých dat, ale zároveň nemají dostatečný IT a právní aparát k dostatečné bezrizikové správě BYOD systému. Pokud však chtějí vyjít zaměstnancům vstříc podobnou cestou s menší hrozbou kupříkladu vnesení viru z domácího prostředí zaměstnance, nabízí se jim možnost použít strategii CYOD (Choose Your Own Device), známou jako COPE (Corporate Owned, Personally Enabled), tedy že zaměstnancům umožní si zařízení vybrat, dát jim je k užití, ale zachovat si k nim vlastnictví, a tím i větší míru možnosti nakládání s nimi a stanovení restrikcí. Zaměstnavatel zde má právo zúžit okruh výběru a minimalizovat tak možné problémy s kompatibilitou a zároveň třeba může na zařízení instalovat monitorovací software, na což by u zařízení ve vlastnictví zaměstnance bylo nahlíženo jako na zásah do soukromí. Zároveň se nabízí u zařízení v soukromém vlastnictví nevynutitelná možnost vymazat veškerá data ze zařízení, které je zavirované, a odpadají problémy co s daty, ukončí-li zaměstnanec pracovní poměr.

Uvidíme, jak se věci vyvinou

Filozofie BYOD je jistě zajímavou novinkou, co se přístupu k organizaci práce týká. Mnoho společností již na BYOD systém přešla k velké spokojenosti managementu i zaměstnanců. U ještě více společností lze očekávat, že tento krok v dohledné době podniknou. Zároveň však existují a existovat budou společnosti, pro něž využití BYOD nepřinese žádné výhody, a tak ho nevyužijí. S časem se nejspíše i podaří ustálit a minimalizovat rizika, která vyplývají převážně ze skutečnosti, že mobilní zařízení jsou relativně novotou, která je v mnoha ohledech ještě neprobádaná a jejich zapojování do pracovního procesu stále funguje metodou pokus – omyl. Pokud se se svou společností rozhodnete na BYOD přejít, nezbývá než popřát dostatek spokojenosti s tímto řešením při zachování potřebné míry obezřetnosti tak, aby nepřinášelo problémy, ale pouze užitek.

 

Originální článek naleznete na webu www.pravniprostor.cz

Kybernetická šikana – fenomén dnešní doby

S rozmachem internetu v posledních letech může dnes většina lidí i společností říci, že kromě reálného života žijí ještě život druhý – virtuální. I o internetu však platí známé pořekadlo o tom, že dokáže být dobrým sluhou, ale zlým pánem, a tak se s donedávna na reálný svět omezenými jednáními jako je šikana, obtěžování či stalking, můžeme stále častěji setkat i v realitě virtuální. A jelikož internet funguje nepřetržitě a mnoho činností v lidském životě je na něm více či méně závislých, uniknout před kybernetickými útoky je mnohdy velmi složité.

Pojem kyberšikany nebo též cyberbullyingu slýcháme čím dál častěji. Obzvláště v zemích jako jsou USA, je často diskutovaným tématem, a i u nás se tento neblahý trend a potřeba jeho řešení rozmáhá. Ve své podstatě se jedná o činnost téměř identickou s tradiční šikanou. U obojího je cílem někoho poškodit, děje se tak však za použití odlišných prostředků. Ať už je to za pomoci počítače či mobilního telefonu, hlavním specifikem kyberšikany je skutečnost, že k ní může docházet odkudkoliv a kdykoliv. Kyberšikana stejně jako internet nemá žádné hranice, a tak i její odhalování a pokusy o analyzování jsou mnohem složitější. Pachatelé v plné míře využívají možnosti naprosté anonymity, která jim umožňuje konat z pohodlí vlastního domova s minimálním rizikem odhalení. Tato anonymita ve spojení s tím, že nedochází k přímé konfrontaci s obětí, pak většinou vede k tomu, že útočník se nezdráhá použít mnohdy drsnější metody, než které by použil v běžném životě. Naštěstí právě skutečnost, že pachatelé často s postupujícími útoky jednají s větší nerozvážností, často vede k jejich odhalení a vystopování na základě chyby, které se dopustili.

Potenciálně ohrožen je každý z nás

Vzhledem k tomu, že se na internetu stírají rozdíly ve věku, pohlaví či sociálním postavení, je téměř nemožné přesně určit, kdo se kybernetických útoků nejčastěji dopouští, a stejně tak i kdo je jejich nejčastějším terčem. K virtuálnímu šikanování v čistě osobní rovině postačí i zcela základní znalosti práce s počítačem. Kybernetická šikana tak na rozdíl od jiných forem škodlivého chování ve virtuálním prostředí, jako jsou třeba hacking nebo počítačové pirátství, není doménou počítačově nadprůměrně vzdělaných jedinců. Obětí kyberšikany, stejně jako tím, kdo se jí dopouští, se může stát vskutku kdokoliv. Ať už se jedná o formu vyřizování osobních účtů či nahodilé útoky, uživatelé by především měli být na pozoru, nezavdávat příležitosti ke svému napadení a s rozmyslem sdílet citlivý obsah.

Častou formou kyberšikany bývá právě veřejné sdílení a šíření obsahu původně určeného pouze pro osobní užití, nejčastěji fotografií. Typické je takové zneužití fotografií s erotickým podtextem, které zhrzený partner po rozpadu vztahu neváhá pro poškození svého někdejšího protějšku umístit veřejně na internet, často s velmi vulgárním komentářem. Z právního hlediska se pachatelé pohybují na pomezí trestných činů a občanskoprávního způsobení imateriální škody formou narušení ochrany osobnosti. Jakkoliv jsou všichni uživatelé internetu ohroženi stejnou měrou, nejnebezpečnější je stejně jako v běžném životě kybernetická šikana směřovaná vůči dětem a mladistvým. Už od raného věku se děti běžně na internetu pohybují a mají aktivní profily na sociálních sítích, navzdory oficiální politice povolující aktivitu až od třinácti let. Vzhledem k tomu, že s řešením podobně závažných problémů nemají děti a mládež žádné zkušenosti, jsou právě tyto věkové skupiny nejvíce zranitelné. Kvůli strachu z dalšího zostuzení se děti často s probíhajícími útoky nesvěří a celá věc může skončit i tragicky. Známé jsou případy, kdy si terče internetového posměchu a vulgárních útoků sáhly na život.

Pod palbou se ocitají i celebrity a politici

Osobnosti kulturní a politické scény a jejich životy jsou nejen na internetu oblíbeným tématem. Kromě častých nenávistných komentářů v diskusích pod články v médiích se mnohé osobnosti potýkají i s útoky osobní povahy, bývají napadány na sociálních sítích a je manipulováno s jejich fotografiemi. Obzvláště na sociálních sítích jsou časté krádeže identity v případech, kdy někdo založí falešný profil osobnosti a následně se za ni vydává. Poměrně neškodné jsou různé humorné parodie, ze kterých je na první pohled jasné, že spíše než o snahu osobnost poškodit či zesměšnit se jedná o glosování různých situací fiktivní optikou právě této osobnosti. V těchto případech se často i samy dotčené osobnosti dobře pobaví, v každém případě však mají právo na stažení podobných profilů, ať už jsou myšleny s humorem, nebo ne. Internetoví útočníci si pod rouškou anonymity neuvědomují, že se svými příspěvky mohou dopustit nejen urážky na cti dané osobnosti, ale též například trestného činu pomluvy. Další trestný čin, kterého se až přehnaně vášniví fanoušci mohou vůči veřejně známým osobnostem na internetu dopustit, je nebezpečné obtěžování známé též jako stalking.

I politici čím dál častěji využívají nových komunikačních kanálů na sociálních sítích a internetu obecně, a tak se i oni nachází v pomyslném hledáčku útočníků. Motivace zde bývá často poměrně odlišná než v případech útoků běžných lidí proti sobě. Na politické scéně vždy bujely snahy likvidovat konkurenci různými formami „praní špinavého prádla“ a na internetu není nic snazšího než na falešném profilu mystifikovat veřejnost smyšlenými výroky daného politika. Podobné incidenty nebývá problém odhalit, nicméně vlnu nevole a rozhořčení u voličů na nějakou dobu vždy vyvolají. Načasování takovýchto útoků vhodně před volbami může mít pro politika fatální důsledky v podobě opětovného nezvolení či konce politické kariéry. I v těchto případech lze samozřejmě uvažovat o případných žalobách na náhradu způsobené škody či trestních oznámeních na relevantní trestné činy. Obecně lze říci, že osobnosti veřejného života musí vůči sobě snášet větší tlak nejen médií, ale i veřejnosti, a to jak v tisku, tak na internetu. Hranice toho, co se ještě smí a co už je protiprávní, je však velmi tenká, a tak je třeba se mít na pozoru, aby uživatel nevhodnými komentáři nezpůsobil následky, které mnohdy ani nezamýšlel.

Ani firmy nejsou v bezpečí

Ačkoli by se ze zkušeností z běžného života mohlo zdát, že je šikana čistě mezilidským problémem, ve světě virtuálním se nevyhýbá ani firmám a jiným umělým právnickým osobám. Důvody, proč ke kyberšikaně právnických osob dochází, bývají podobné jako v případě útoků namířených vůči politikům. Nejčastěji jde o další z forem konkurenčního boje a stává se i to, že internet – opět primárně díky možné anonymitě – poskytuje ideální živnou půdu pro útoky nespokojených zákazníků.

Hlavní odlišnost od kybernetické války vedené mezi společnostmi, kdy se společnosti snaží navzájem si vykrádat nápady či získávat konkurenční výhodu neoprávněným sběrem interních informací, je ta, že při korporátním cyberbullyingu jde pouze o očernění dané společnosti bez jiných dalších výhod pro konkurenci. Děje se tak stejně jako u fyzických osob buď formou falešných profilů, nebo pohoršených příspěvků od nespokojených zákazníků (které mohou být i zcela fiktivní, pouze s cílem vytvořit negativní mínění o společnosti). Tím dochází ke snižování dobrého jména právnické osoby, což s sebou může nést jak faktickou škodu, tak ušlý zisk. Mnoho společností na základě kybernetických útoků muselo například provádět zásahy do komentářových sekcí na svých webových stránkách nebo profilech na sociálních sítích, některé dokonce možnost komentovat zcela zrušily. Pokud se přijde na to, že za útokem stojí konkurence, dojde k naplnění vícero forem nekalosoutěžního jednání, které je rovněž pro internetové prostředí typické.

Sankce mohou být vysoké, míra odhalení je však malá

Pokud by celá věc zašla do krajností a byla řešena soudně, vystavoval by se útočník hrozbě poměrně značných právních i finančních problémů. Soudy na nemajetkové osobnostní újmě nemají obecně problém přiznávat i desetitisícová odškodnění. Pokuty v případech nekalé soutěže jsou taktéž velmi vysoké a rovněž u případných trestných činů je možnost pachatele potrestat (nejen) peněžitým trestem. K postihům jako takovým však příliš často nedochází. Spory se často vyřeší v mimosoudní fázi omluvou a stažením závadného obsahu.

Častější realitou je ovšem fakt, že k odhalení pachatele vůbec nedojde. Při závažnějších útocích motivovaných konkurenčním bojem ve sféře obchodních společností většinou k útoku dochází takovým způsobem, aby bylo jen s velkými obtížemi zjistitelné, kdo za ním skutečně stojí. I u kybernetické šikany v osobní rovině si často útočníci počínají způsoby, díky kterým je velmi složité je vystopovat. Otázkou zůstává, jakou cestou se bude vývoj anonymity na internetu právě v kontextu kyberšikany a podobných závadných záležitostí vyvíjet.

Tak či tak, každý by si měl na internetu počínat se stejnou měrou obezřetnosti jako v běžném životě. Vyvarovat se útočných jednání a zároveň se snažit předcházet tomu, aby k podobným útokům nezavdával příležitost. Pokud k útoku již dojde, nemělo by se ponechávat nic náhodě a mělo by dojít k uvědomění patřičných autorit.

 

Článek naleznete také na webu pravniprostor.cz

Jak se vyvarovat chyb při zadávání IT zakázek

S rozvojem technologií důležitost ICT systémů v logistice stále stoupá. Ať už jde o řízení dodavatelských řetězců, vyhodnocování efektivity při vedení zakázek podle filozofie lean enterprise, nebo obecně spediční agendu, dříve nebo později bude potřeba vyřešit zajištění technologií – a to jak těch pokročilejších, jako je správa RFID, traceability nebo nastavení EDI platforem, tak těch méně specializovaných, které využívají téměř všechny podniky.

Téma je aktuální především v době, kdy se musí společnosti z oblasti logistiky přizpůsobovat novým, dynamicky se měnícím „pokrizovým“ podmínkám. Ty na jednu stranu slibují velký potenciál, je však nutné umět ho správně uchopit a zhodnotit. A to v době, kdy není bohužel možné očekávat růst prostřednictvím zvyšování marží, jež na trhu i nadále zůstávají nízké a pravděpodobně se to výhledově nezmění.
Jedním z logických řešení je tedy přistoupit k hledání maximální efektivity v procesech – buď pokračovat na bázi lean enterprise, kterou už však tržní situace vyloženě nevyžaduje, nebo se naopak přeorientovat na maximální výkon. V obou případech se může zavádění nových nebo aktualizace zastaralých IT systémů jevit jako správná volba.

Pro mnoho společností je však pořádání výběrového řízení v rámci ICT velmi obávanou záležitostí. Do jisté míry oprávněně, neboť příležitostí či přímo podmínek k chybování je celá řada. Výběrová řízení v oblasti ICT jsou v poslední době skloňována ze všech směrů. A to především s odkazem na kauzy spojené s veřejnými zakázkami. A případy veřejných zakázek mohou být dobrým příkladem, jaká jsou největší rizika ICT soutěží. Nejlépe totiž demonstrují, jaká úskalí na vypisovatele výběrového řízení čekají a na co by se měl při výběru svého dodavatele zaměřit.

VEŘEJNÉ ZAKÁZKY – VÝKLADNÍ SKŘÍŇ RIZIK

Veřejné zakázky v ICT segmentu jsou již obvyklým politickým leitmotivem, a to nejen v období volebních měsíců. Nechybějí v téměř žádném proslovu, který se zaměřuje na prostor ke zlepšení v oblasti nakládání s veřejnými financemi. A i přes tento enormní zájem zatím nikdo nepřišel s ničím jiným než s pouhým konstatováním, že ITC zakázky je třeba lépe kontrolovat a právě skrze kontrolu zajistit úspory na realizacích jednotlivých děl. Centrální nákupy ministerstev a jednotné IT systémy jsou stále hudbou (bohužel) vzdálené budoucnosti a jednání se společnostmi, které poskytují ICT služby, jsou vedeny stále nekoordinovaně.

Je poměrně zajímavé, jaké zvyklosti obecně ve veřejných zakázkách v legislativě fungují. Pohledem řádného hospodáře, respektive někoho, kdo nakládá s vlastními prostředky, se většinou jedná o přístup, který se příčí minimálně zdravému selskému rozumu. Máme-li použít příměr – je nepředstavitelné, že by člověk, který si chce postavit dům, svěřil takto zásadní činnost společnosti jen podle toho, zda splní základní kritéria výběrového řízení, která jsou často nastavena velmi vágně. Tedy společnosti, která právně existuje, deklaruje, že je ekonomicky schopna dodat poptávané dílo, a současně předloží prohlášení, že dům již v minulosti stavěla. Takto nastavená kritéria pochopitelně splní naprostá většina uchazečů. Dalším vyřazovacím kritériem, které pak rozhodne o finálním vítězi, je pak většinou cena.

Neznám jediného majitele domu či bytu, který by byl natolik lehkomyslný, že by pod dojmem nejnižší nabídky tuto vybral. Je to vždy kombinace mnoha faktorů, nejčastěji je to doporučení – nikoli v obecné povaze – někoho, koho známe, komu věříme a kdo měl či má s danou věcí zkušenosti. Současně je třeba uvědomit si, že není každý dům stejný, nejsou dvě identické rekonstrukce bytu a aplikovat unifikovaná řešení v takových případech vede k jedinému – ke špatně odvedené práci.
Stejné je to s IT systémy. Skutečné know-how u zadavatele většinou nese pouze malý počet osob, pokud vůbec. To je dáno tím, že každý informační systém je jiný a každý má svá specifika, včetně nastavení, vyladění apod. Odborníky v takových případech jsou vlastně jen dodavatelské společnosti, protože mají dostatek lidí a zkušeností. Paradoxně jsou právě oni ti, kteří mohou nejlépe pomoci s vysvětlením a charakterizováním podoby zakázky. Tedy toho, co by vlastně zákazník „měl požadovat“, resp. co potřebuje. Z toho pak samozřejmě vyplývá také kvalifikovaný odhad skutečného rozsahu prací, odhadu, jaký dopad bude mít nové řešení na stávající systém, jak změní dosavadní způsob práce a jaký bude ve výsledku dopad na jeho efektivitu.

KDE NENÍ SKUTEČNÁ KVALITA, OTEVÍRÁ SE PROSTOR PRO KORUPCI

Zkušenosti z dob minulých, výsledky policejních razií a na ně často navazující trestní stíhání napovídají, že v IT (ale samozřejmě také vysoce konkurenčních odvětvích) spolu s vysokou nabídkou vzniká z ní vyplývající korupční prostředí. Někteří hráči jsou si bohužel vědomi toho, že bez aktivního ovlivnění průběhu výběrového řízení by zakázku nemuseli nikdy získat.
Motivací je často právě naprostá neporovnatelnost jednotlivých plnění, neboť cena je nepochybně důležitým faktorem pro výběr, ale stanovení ceny jako hlavního kritéria pro konečný výběr bez ohledu na další dopady daného řešení vlastně nic neřeší. A to především proto, že výběr podle ceny je odpovědností toho, kdo o výsledku výběrového řízení rozhoduje. A jak již bylo naznačeno výše, osoba, která je schopna odborně garantovat, že dané řešení a cena budou skutečně ve výsledném plnění dodrženy, to většinou není.

ŠPATNĚ OŠETŘENÉ AUTORSKÉ PRÁVO JAKO PAST

Druhou zásadní skutečností, které je třeba se v rámci ICT věnovat, je problematika autorských, respektive majetkových práv. S nimi jsou totiž spojena práva na úpravu či změnu řešení dodaného v rámci výběrového řízení. V tomto směru se vedou již delší dobu polemiky o tom, jak se k této skutečnosti postavit. Zákazníci by měli taková práva bez výhrad požadovat, jinak se vystavují riziku, že po dobu užívání daného řešení budou muset vždy bezvýhradně spolupracovat s vybraným dodavatelem.

Otázka ceny a rozsahu práv jsou vždy spojené nádoby. Ušetřit na počátku mnohdy znamená dostat spolu s dodaným dílem pouze právo užití, které však neobsahuje právo na úpravu. Ani zde není problém neřešitelný, ale vždy bude záležet na konkrétních dojednaných podmínkách. Pokud však dodavatel nehodlá na řešení přistoupit, často nezbývá než po čase celé dílo kompletně změnit za dílo lepší, s ošetřenými autorskými, respektive majetkovými právy.

CHYBNÉ UŽÍVÁNÍ DÍLA

Třetím problémem je užívání práv bez souhlasu. Nejčastěji jde o situaci, kdy je dílo užíváno ve větším rozsahu – tedy třeba větším počtem uživatelů, než dovoluje smlouva, nebo jiným způsobem, než který byl dohodnut. Zde je nejzásadnější komplikace v tom, že čím dál tím více uživatelů užívá software způsobem či rozsahem odporujícím licenčním smlouvám. V případě veřejných zakázek pak následně s poukazem na zákon o veřejných zakázkách tvrdí, že jim samotný zákon znemožňuje zaplatit, protože musí dojít k zadání zakázky a následně k jejímu vyhodnocení. Tím se doba neoprávněného, tedy nelegálního užívání prodlužuje a škoda dodavateli narůstá.
Takový argument veřejného subjektu je třeba odmítnout jako naprosto nepřijatelný a v konečném důsledku absurdní, protože k porušení již došlo a toto porušení je třeba napravit. Pro nápravu pak není třeba soutěže, ale rychlého jednání, které eliminuje negativní dopady na konečnou cenu. Je s podivem, že orgány činné v trestním řízení nepostihují takové jednání se stejnou razancí jako předražené zakázky či uměle vytvořené zakázky, přestože jde o jednání, které je nejen protiprávní, ale především v konečném důsledku stejně nebezpečné jako předražit zakázku. Řešením takovéto situace je jedině rychlé vyrovnání stavu.

CO Z TOHO VYPLÝVÁ?

Dá se předpokládat, že situace bude v případě výběrových řízení v oblasti logistiky maličko odlišná. Zejména kvůli tomu, že bude většinou poptáváno dílo, o jehož podobě má vypisovatel výběrového řízení poměrně dobrou představu. V případě logistických společností často vznikají řešení na míru a ve výběrových komisích jsou zastoupeni lidé, kteří mají velmi pokročilou představu o svých potřebách. Stejně tak se často nevybírá dodavatel pro zcela nové systémy, ale spíše dodavatel, který by zaktualizoval původní, jež dnešním možnostem přestávají vyhovovat. V takovém případě se pak kritéria výběru, vycházející z realisticky definovaného rámce očekávání, stanovují lépe.

Na druhou stranu, i v takovém případě bývá cena – samozřejmě v závislosti na možnostech společnosti – považována za jedno z nejdůležitějších kritérií a účastníci řízení jsou o tom v tomto duchu zpraveni.

V takovém případě pak dochází stejně jako ve veřejném sektoru k celé řadě negativních jevů. Jednotliví dodavatelé snižují kvalitu právě na úkor ceny. A přestože není běžné, že by se snažili rozhodující osoby korumpovat, rozhodně se dá předpokládat, že budou hledat cesty, jak nízkou cenu nabídnutou v tendru v rámci tvorby díla opětovně navýšit.

Zde pak přicházejí na řadu již zmiňované problémy s právy k užívání, stanovování licenčních poplatků, jež umožní plné využívání díla, které standardně užívané smlouvy většinou nedostatečně ošetří. A pak samozřejmě závazek k dalším pracím, vyplývající právě z nemožnosti zasahovat do díla. A společnosti z praxe většinou vědí, že pokud nejsou například rámcovou smlouvou ošetřeny sazby, za které se tyto práce budou provádět, může jít o jednu z dalších pastí.

Pevně věřím, že v budoucnu se budou IT výběrová řízení odehrávat za lepších podmínek, a to pro všechny strany. O pozitivní změnu se velmi výrazně mohou zasadit právě výběrová řízení na IT v rámci veřejných zakázek, pokud budou transparentnější a lépe vedená. Stačilo by nahradit populistická prohlášení politických autorit za věcnou diskusi a zároveň změnit návyky veřejných subjektů, aby řádně plnily své závazky, včetně plateb za neoprávněné užívání či porušování autorských práv.

Pak můžeme očekávat, že pozitivní změny přirozeně vstoupí do podmínek tendrů také v soukromém sektoru – logistiku nevyjímaje. Převzaté zkušenosti s dobře vedenými veřejnými zakázkami zvýší motivaci a možná i sebevědomí společností a vytvoří férové prostředí, ze kterého bude profitovat celý obor.

 

Článek naleznete v aktuálním vydání odborného magazínu Logistika

Jiří Matzner: Nový korporátní zákon přináší firmám starosti i příležitosti

Jednou z legislativních změn, která proběhla 1. ledna 2014, bylo uvedení nového zákona o obchodních společnostech a družstvech, zkráceně nazývaného „zákon o obchodních korporacích“.

Ten hlavně v oblasti věnované společnostem částečně nahradil obchodní zákoník a nově stanovil některá pravidla, kterými jsou společnosti povinny se od začátku nového roku buď bezpodmínečně řídit anebo takzvaně zajistit soulad s novou právní úpravou. Lhůta je jasně určena – má se tak stát do šesti měsíců od data účinnosti nového zákoníku. Času tedy zbývá skutečně málo.
Hlavní změny
Pravděpodobně nejviditelnější změnou platnou pro všechny společnosti bez výjimky je povinnost přizpůsobit společenskou smlouvu ustanovením, respektive pojmům a pravidlům, které zákon zavádí. Nedodržení zákona může pro společnost skončit až její likvidací – jak stanoví zákon v ust. § 777, ujednání společenských smluv, která jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními tohoto zákona, se totiž automaticky nabytím jeho účinnosti, tedy k 1. 1. 2014, zrušují.

Současně jsou obchodní korporace povinny doručit ve lhůtě šesti měsíců upravené smlouvy do sbírky listin. Neučiní-li tak, rejstříkový soud je k tomu vyzve a stanoví ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této povinnosti. Pokud však uplyne tato dodatečná lhůta marně, soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která osvědčí na věci právní zájem, danou obchodní korporaci zruší a nařídí její likvidaci.

Výše uvedené znění je určitě striktní a pro korporace prakticky veškerého druhu velmi zavazující. Společnosti jako by ho však dosud nebraly úplně vážně. Jakkoliv to zní absurdně či přímo nereálně, věřím, že v průběhu několika příštích měsíců či lépe řečeno let dojde skutečně k likvidaci mnoha firem, které se již dnes nejsou schopny podřídit novému zákonu.

Nejen povinnosti, ale také nové možnosti
Je třeba si zároveň uvědomit, že nový zákoník není jen o povinnostech. Zároveň poskytuje nové zajímavé příležitosti, jako je třeba poměrně medializovaná možnost založení společnosti za korunu nebo posílení osobní odpovědnost jednatelů. Současně je možné, aby statutárním zástupcem byla jiná právnická osoba, což nabízí nové možnosti k posílení tzv. holdingových struktur.

Nový zákon o obchodních korporacích současně stanoví i možnosti úpravy tzv. kmenových listů společností s ručením omezeným nebo různé druhy podílů u akciových společností (respektive různé druhy akcií). Tato změna umožňuje totiž investorům především z oblasti západní Evropy a Ameriky snadnější a přehlednější vstup do společností, což nebylo k dnešnímu dni zcela jednoduché. Nyní je tedy možné uvažovat o možnostech využití různých druhů podílů, respektive akcií jako nástroje rychlého vstupu investora a zpeněžením příležitosti.

V závěru nezbývá než zmínit, že přestože nový zákon vznikal poměrně dlouhou dobu, nepodařilo se před jeho vstupem v platnost odstranit celou řadu praktických překážek, které hodnotu některých jeho ustanovení devalvují. Ilustrovat to lze třeba na povinnosti složit onu jednu korunu na bankovní účet, mít o tom potvrzení. Je tedy nutné otevřít si účet v kterékoli bance a administrativním procesem skutečně projít, což je v přímém kontrastu s deklarovaným zjednodušením a uvolněním trhu pro zakládání společností tak, aby právnické osoby mohly poměrně rychle fungovat.

Stejně tak je problémem nová možnost založit společnost přímo u notáře, kterou sice nová úprava připouští, v praxi však reálně neexistuje, protože notáři ještě nemají přístup do daného systému krajských soudů. Současně je i otázkou, jakým způsobem takový software bude nejen implementován, ale současně zprovozněn s ohledem na skutečnost, že ne všichni notáři jsou technicky ani technologicky připraveni na takové změny.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M., zakladatel AK Matzner et al

finance_cz_logo

Tento názor si můžete přečíst také na portálu www.finance.cz.

Jiří Matzner: Dopad nového korporátního zákona na IT společnosti

1. 1. 2014 začal platit nový zákon o obchodních společnostech a družstvech (zkráceně zákon o obchodních korporacích), který především v oblasti věnované společnostem částečně nahradil obchodní zákoník. Nově stanovil některá pravidla, kterými jsou firmy povinny se od Nového roku buď bezpodmínečně řídit, anebo takzvaně zajistit soulad s novou právní úpravou. Všech společností bez výjimky se tedy týká povinnost přizpůsobit společenskou smlouvu pravidlům, které zákon zavádí. S překvapením lze sledovat, že této povinnosti jsou si firmy velmi málo vědomy a ke změnám společenských smluv přistupují pozvolně.

Zákon stanoví období, v rámci kterého mají společnosti čas k zajištění souladu – šest měsíců od data účinnosti nového zákoníku –, které ovšem poměrně brzy uplyne. Jak stanoví zákon v ust. § 777, ujednání společenských smluv, která jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními tohoto zákona, se automaticky nabytím jeho účinnosti, tedy k 1. 1. 2014, zrušují. Současně jsou obchodní korporace povinny doručit v této lhůtě upravené smlouvy do sbírky listin. Neučiní-li tak, rejstříkový soud je k tomu vyzve a stanoví ve výzvě dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění této povinnosti. Pokud však uplyne tato dodatečná lhůta marně, soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která osvědčí na věci právní zájem, danou obchodní korporaci zruší a nařídí její likvidaci.

Výše uvedené znění je poměrně striktní a pro korporace prakticky veškerého druhu (nevyjímaje IT korporace) velmi zavazující. Jednotlivé společnosti však v tuto chvíli zpracovávají zmiňované úkoly velmi pozvolna. Jakkoliv to zní absurdně či přímo nereálně, věřím, že v průběhu několika příštích měsíců či spíše let dojde skutečně k likvidaci mnoha firem, které se již dnes nejsou schopny, a to z formálních či faktických důvodů, podřídit novému zákonu. Věřím však, že IT společnosti, které na trhu působí, tím nejsou skutečně ohroženy.

Je třeba si zároveň uvědomit, že nový zákoník není jen o povinnostech. Zároveň poskytuje nové zajímavé příležitosti, třeba možnost založení společnosti za korunu či úprava odpovědnosti statutárních zástupců, kdy je posílena osobní odpovědnost jednatelů. Současně je možné, aby statutárním zástupcem byla jiná právnická osoba.

Nový zákon o obchodních korporacích současně stanoví i možnosti úpravy kmenových listů společností s ručením omezeným nebo různé druhy akcií u akciových společností. Tato změna je velmi zásadní například pro začínající firmy – startupy. Umožňuje totiž investorům především z oblasti západní Evropy a Ameriky snadnější a přehlednější vstup do společností, což nebylo k dnešnímu dni zcela jednoduché. Nyní je tedy možné uvažovat o možnostech využi t í různých druhů podí lů jako o nástroji rychlého vstupu investora a zpeněžení příležitosti.

Úprava korporátního zákona není osamocena a je třeba ji aplikovat v souladu s ustanoveními občanského zákoníku. Ten od nového roku zcela nahradil jak občanský, tak obchodní zákoník a přináší nová pravidla, kupříkladu větší volnost při smluvních ujednáních. V oblasti IT je nově využitelný institut smlouvy o dílo, který byl do konce uplynulého roku s ohledem na definici kogentního ustanovení (vysvětlení: kogentní znamená nemožnost se odchýlit) využitelný jen špatně a komplikovaně. Dnes již tedy není problém využít ustanovení týkající se smlouvy o dílo včetně nehmotných výstupů, což právě je předmětem smluv v IT.

Na změny je třeba reagovat. Společnosti, které budou schopny se novým možnostem rychle přizpůsobit, získají na IT trhu nepochybně výraznou výhodu, a to zejména v podobě schopnosti dobře implementovat jednotlivá řešení a poradit nejenom svým partnerům, ale i zákazníkům. Ze zkušenosti je možné říci, že velké IT společnosti (včetně jejich poradců, konzultantů a systémových integrátorů) jsou o těchto změnách, úpravách a novotách dobře informovány a jsou na ně již dlouhou dobu připraveny. Díky tomu jsou současně schopny poskytnout informace, rady a pomoc nejenom menším společnostem, ale také nastavit určitá pravidla pro daný segment. Nemám tedy obavu, že nové zákoníky, a to ať už občanský či korporátní, paralyzovaly trh a znemožnily úspěšnou realizaci samotných projektů.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M., zakladatel AK Matzner et al

 

BW logo

Tento názor si můžete přečíst také v IT měsíčníku CIO Business World v červnovém čísle.

Jiří Matzner: Rozhodnutí soudů v kauzách bankovních poplatků je správné

Kauza hromadných žalob na české banky, poskytující hypoteční úvěry, pomocí kterých se jejich klienti snažili získat zpět tzv. poplatky za vedení těchto úvěrů. A protože dodnes části veřejnosti není jasné, proč se soudy jednomyslně přiklonily na stranu bank, vyplatí se na danou problematiku podívat trochu podrobněji a „bez emocí“.

Zdůvodnění podaných hromadných žalob bylo poměrně jednoduché. Poplatky měly být bankami vybírány bez zjevného účelu, navíc prostřednictvím podpisů tzv. adhezních smluv – tedy formulářových typů smluv, kde si klient nemůže individuálně vybrat a nastavit jednotlivé podmínky. Určitou naději dávalo také předchozí rozhodnutí Ústavního soudu o nepřípustnosti smluvních pokut, které jsou součástí právě adhezních smluv na základě Všeobecných obchodních podmínek. O to větší pak bylo překvapení, když soudy začaly jednotlivé žaloby zamítat.

Vzhledem k popularizaci celého problému ze strany médií totiž zanikla některá důležitá fakta. Zaprvé – všichni klienti, kteří podepsali hypoteční smlouvu (a řadím se k nim i já sám), mohli projít, a také většinou prošli, jednáními s jednotlivými bankami, aby vybrali tu nejvýhodnější nabídku, vyjádřenou právě celkovými podmínkami dané banky. Zadruhé – smlouvu s bankou klienti podepsali zcela dobrovolně, a to za podmínek, které v době podpisu smlouvy byly známé. Zatřetí pak není možné přehlížet, že součástí celkové sazby RPSN byla i částka odpovídající výši poplatku, která byla v souvislosti s hypotečním úvěrem poskytnuta a vyčíslena.

Shora uvedené důvody tedy vedou k jediné otázce. Může osoba, která dobrovolně podepíše smlouvu – jakkoliv lze připustit, že celkovou podobu smlouvy nemohla vyjednávat, ale nepochybně vyjednávala výši úrokové míry, kterou banka účtuje za danou hypotéku – po několika měsících a v některých případech i letech přijít s tím, že vlastně nesouhlasí s vyčíslením celkové výše RPSN, respektive celkových nákladů, a požaduje tedy jednostranně část plateb uhradit zpět? Může, ale o oprávněnosti tohoto nároku se dalo předem úspěšně pochybovat. Konečné rozhodnutí soudu tedy nebylo vůbec překvapivé.

Přesto celá kauza poukázala na zajímavou skutečnost. Banky v dané situaci začaly jednat zcela logicky – tedy že se začaly podaným žalobám aktivně bránit, v očích veřejnosti je „neočistila“ ani konečná rozhodnutí soudů. I díky tomu, že byla kauza podrobně sledována prostřednictvím seriózních i bulvárních médií, byly banky v mnoha případech vykresleny jako „hladové polykače nesmyslných poplatků“, které vysoké částky vydělané tímto způsobem navíc odvádějí svým vlastníkům mimo ČR prostřednictvím vyplácených dividend.

Ponechme zcela stranou vlastnickou strukturu bank, která souvisí s průběhem privatizace, respektive bankovním trhem v období devadesátých let, a věnujme se otázce jiné. Nedokázala tato „poplatková kauza“, jak málo lidé důvěřují vlastním bankám a to, že se občas skutečně cítí poplatkovým systémem podvedeni? A to do té míry, že jsou ochotni pokusit se vymoci si změnu i pomocí soudu? Osobně si tak myslím, že jedinou správnou reakcí na celý problém ze strany bank mělo být zvýšení jejich ochoty zamyslet se nad jednotlivými platbami či poplatky, které vybírají, a porovnat je se skutečnou úrovní kvality služeb. Protože pak by možná zjistily, že v některých případech si skutečně nechávají platit za servis, který i z mé vlastní zkušenosti nemá šanci obstát.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M., zakladatel AK Matzner et al

finance_cz_logo

Tento názor si můžete přečíst také na portálu www.finance.cz.

Rozhovor – Jiří Matzner: Občanský zákoník ovlivní rovněž obor IT

Již není možné, aby se firmy zbavovaly odpovědnosti formou různých „disclaimerů“ v patičkách e -mailů, říká právník Jiří Matzner, specialista na IT právo.

Nový občanský zákoník platí už více než čtvrt roku. Jak se promítá do informačních technologií?
Nejzásadnější změny přináší v nových pasážích, které definují práva a povinnosti, respektive závazky. Díky tomu se pro obor IT „vracejí do hry“ smlouvy o dílo, které byly do zavedení nového občanského zákoníku takřka nepoužitelné.
V praktické rovině se nový občanský zákoník projevuje především skrze korporátní agendu. Bylo potřeba změnit vzorové smlouvy, odkazy na odlišná nebo nová ustanovení občanského zákoníku. Například je nyní naprosto legální odkazovat na měnící se smluvní podmínky definované na webu. Zaznamenal jsem také už několik sporných trendů – například rozšiřující se princip smluvního vyvinění, omezené jednání jednotlivých smluvních stran, princip oznamování, která jednání či ustanovení občanského zákoníku vylučují a jakým způsobem je akceptují, a to formou rozšiřujících se všeobecných smluvních podmínek.
Z mého pohledu však takovéto jednání jde proti smyslu nového občanského zákoníku, jeho zásadám a pravidlům. Do určité míry to chápu jako způsob určité formální obrany před nežádoucími jevy, které může způsobit jednání některých zaměstnanců či partnerů. Samo o sobě to však celou situaci spíše komplikuje a znepřehledňuje.

V čem vidíte největší změny?
Pro IT je nejvýznamnější již zmiňovaná odpovědnost, která je postavena na objektivním principu, když se strana přihlásí k profesní zkušenosti či znalosti a současně i předsmluvním závazkům a zmiňovaným smluvním ujednáním.

Kde v korporátním prostředí vidíte nejčastější chyby při implementaci nového občanského zákoníku?
Společnosti budou obecně nejvíce chybovat právě při jeho implementaci, všeobecných obchodních podmínkách, záruce.
Zejména v případě obchodních podmínek a tzv. disclaimerů, které se objevují v korporátních dokumentech, obchodních nabídkách, ale například také v běžné e -mailové komunikaci.
Již nebude nadále možné, aby se jejich prostřednictvím firmy z přílišné opatrnosti zbavovaly povinností a odpovědnosti, jakkoliv to nyní vypadá přesně obráceně.

PRÁVO A NOVÉ TECHNOLOGIE

Jak se právo promítá do možnosti podnikání v nových technologiích – mám na mysli zejména cloud?
Hned na počátku je třeba uvést, že pojem cloud není dosud přesně vymezen a definován. Ve své praxi jsem se setkal s celou řadou výkladových potíží s určením, co vlastně cloud znamená. V podstatě jde o způsob IT řešení, dříve ve formě outsourcingu, dnes formou kombinující outsourcing, správu dat a provozování softwarové platformy nebo hardwaru. Na to se vztahují předpisy, které určují, jaká data mají firmy uchovávat, kde a za jakých podmínek.
Zásadní jsou především předpisy týkající se nakládání s osobními daty a jejich správou. Dále je třeba brát v potaz zákony regulující například podnikání na kapitálovém trhu, v oblasti bankovnictví nebo finančních služeb a samozřejmě telekomunikací. Každé z těchto odvětví má svoji regulaci a způsob nakládání s daty.

Jaké předpisy třeba určují a proč, jaká data mohou společnosti skladovat na úložištích mimo firmu, zemi nebo třeba region podnikání?
Předávání osobních dat do ciziny, ať už k jejich zpracování nebo k ukládání, reguluje zákon o ochraně osobních údajů.
To se týká přede vším informací, které se vztahují k jednotlivým osobám – ať už jde čistě o osobní data či citlivé údaje, které k těmto osobám firmy shromažďují. S tím souvisí i existence jakéhosi evropského prostoru, který je zastřešen směrnicemi evropského práva.
Jejich transpozice do práva národních zemí je však v současnosti poměrně slo žitá s ohledem na národní zákonodárství, což může přinášet při využívání úložišť v rámci států EU komplikace, ale určitě je to řešitelná věc.

Horší je to tedy s přenosem dat mimo Evropu?
Ano, zdaleka ne všechny země mají s EU podepsanou smlouvu o takzvaném Safe Harboru (bezpečný přístav), jako to má například USA. Problém může nastat tedy i v případě z pohledu IT důležitých zemí, jako jsou třeba Indie nebo Čína.
Problematika předávání dat mimo svá (firemní) úložiště se samozřejmě řeší již dnes. Nejklasičtějším příkladem jsou e -mailové hostingy – nejrozšířenější je Gmail od Googlu – které již dnes ukládají svá data mimo Evropskou unii.
S tím souvisí především míra zabezpečení a otázka obchodního tajemství, které každá firma chrání podle vlastního uvážení, odpovědnosti a věrohodnosti. Ne každá organizace je však ochotna nebo schopna do zabezpečení investovat odpovídající prostředky.
Není bez zajímavosti, že největší úniky dat nejsou způsobeny ukládáním dat mimo firmu nebo na zahraničních datových úložištích, ale zabezpečením přístupu k nim. K největším únikům především osobních dat dochází nejčastěji prostřednictvím samotných zaměstnanců společností.

Kontroluje pak někdo dodržování takových nařízení?
Ukládání především osobních dat, případně plnění bankovních či telekomunikačních zákonů je kontrolováno úřady k tomu povolanými – v České republice je to například Úřad pro ochranu osobních údajů, Český telekomunikační úřad či Česká národní banka.
Tato kontrola se uskutečňuje, řekněme, na poli veřejného práva. Na druhé straně můžeme na problematiku nahlížet také optikou trestního zákoníku.
Ochrana osobních dat je spíše součástí nějaké obchodní, celospolečenské dohody. Tyto principy fungují a my je nemíváme potřebu zpochybňovat, věříme, že ochrana je poskytována v rámci jakýchsi pravidel.
Realitou však je, že její kvalita je do značné míry ovlivněna renomé a velikostí daného poskytovatele. Tlak na vysokou míru zabezpečení tak vzniká spíše díky obavám z trestu a diskreditace v případě selhání.

Co firmám za porušení hrozí?
Pokud by se zjistilo, že data nebyla zabezpečena, byla poškozena či se ztratila nebo jiným způsobem byla znehodnocena, dochází ke ztrátě důvěry a v některých případech hrozí nejenom správní trestání v řádech desítek, stovek či dokonce milionů korun, ale také případné trestní řízení, a to nejen pro osobu, která se na takové činnosti podílela, ale i pro právnickou osobu, což může vést až k úplné likvidaci na trhu.

Stačí pro kontrolu plnění těchto podmínek jen prohlášení dodavatele cloudového řešení, že data jsou opravdu uložená třeba v Česku, nebo se to musí nějak jasně dokazovat?
V první řadě záleží na tom, o jaká data jde. Samotné prohlášení nemusí stačit v případech, že součástí dat jsou osobní údaje, protože takový poskytovatel, potažmo jeho správce dat či zpracovatel, musí mít k tomuto jednání, ať už v rámci ČR nebo v rámci EU, souhlas odpovědného veřejnoprávního subjektu. Tím je v tomto případě Úřad pro ochranu osobních dat.
Pokud nejde o osobní data, ale například o jiné citlivé informace, jako jsou finanční výsledky či výrobní údaje, pak k regulaci z hlediska veřejného práva nedochází. Míra bezpečnosti je tedy limitovaná pouze dohodou mezi zákazníkem a poskytovatelem.
V takovém případě by se měl klient seznámit s ověřitelnými informacemi – kde a jakým způsobem jsou data uložena, jakou regulací se daný poskytovatel řídí při správě a případně jak za ně odpovídá.
Je jasné, že zejména v českém prostředí nebude pouhé prohlášení zákazníkům stačit a budou požadovat minimálně smluvní záruky o zachování bezpečnosti, mlčenlivosti a utajení jejich dat.

Očekáváte nějaké uvolnění, nebo naopak zpřísnění těchto nařízení?
Popravdě řečeno, osobně bych si uvolnění těchto nařízení přál, zejména kvůli zvýšení flexi bility při nakládání s daty v IT segmentu. Na druhou stranu to neočekávám. Důvod je jedno duchý – současný on -line prostor není vyhra zen pouze komerčním subjektům, ale i státní správě, která v mnoha případech nakládá s mnohem větším množstvím osobních dat než soukromé subjekty.
Přesto se domnívám, že budoucnost IT je v cloudových řešeních v podobě služeb, které budou poskytovány tzv. volně, tedy odkudkoliv. V takovém případě nebudou data svázána současným prostorem.

ZAMĚSTNANCI A CLOUD

Pojďme se na to podívat z druhé strany. Co hrozí pracovníkům, kteří ukládají firemní data do veřejných cloudových úložišť jako Dropbox nebo Amazon, ač jim to zaměstnavatel nedovoluje?
Pokud je ve smluvním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jasně definováno, že toto či ono zaměstnavatel nedovoluje, pak zde samozřejmě musí existovat i kontrola. Pokud k takovému jednání dojde, je možné ukončit pracovní poměr.
V případě, že je neoprávněné nakládání s daty prokazatelné, pak se může zaměstnavatel domáhat i náhrady škody. Za určitých okolností si navíc dovedu představit, že by mohlo jít dokonce o trestný čin. Všechny tyto aspekty by si měli zaměstnanci uvědomovat – prevence a dobrá informovanost v tomto případě hrají velkou roli.

Hodně populární je trend BYOD. Jsou tady nějaká právnická úskalí, na která by si firmy i zaměstnanci měli dát pozor?
Pochopitelně je to trend nesoucí s sebou velké potenciální riziko. Jde především o správné ošetření bezpečnosti dat, bezpečnosti přístupu k těmto datům díky mobilnímu zařízení, tedy i zabezpečení mobilního řešení.
Jde tedy o vyvážení atraktivní možnosti mít všechna data odkudkoli po ruce při splnění dostatečného zabezpečení.
Je třeba si uvědomit, že riziko roste především s odcizením nebo při ztrátě mobilu či notebooku. Toto riziko nese nejen osoba samostatná, která o takové zařízení přišla, ale také její zaměstnavatel, který musí více než předtím skutečně zvažovat, komu, jak a proč dává přístup, to vše za současného udržení očekávané flexibility, tedy vlastně mobility.
Pokud má být zodpovědnost za bezpečnost dat v rámci BYOD systémů delegována na zaměstnance, musí zaměstnavatel zajistit taková pravidla, aby bylo riziko zneužití dat co nejnižší.
Podle mého názoru je tento trend „mobility“ hudbou budoucnosti, souvisí s virtualizací, cloud řešeními ať již privátních či hybridních cloudů, která již jsou v hlavách mnoha manažerů a diskutují se stále častěji. Z mé zkušenosti je patrné, že je to pro firmy lákavé a může přinést další, tolik očekávaný rozvoj IT trhu a služeb.

HLÍDÁNÍ SMLUVNÍCH PODMÍNEK

Je běžné, že si firmy spravující veřejný nebo privátní cloud účtují příplatky za nejrůznější „nadstavbové“ funkce – umístění dat v určitém regionu, redundance dat, frekvence zálohování, rychlost obnovy dat zálohy… Co se ale stane, když zákazník zjistí, že jeho smluvní partner nedodržel to, za co si nechal platit, a pak se třeba v důsledku porušení podmínek může ocitnout před krachem?
Je velmi důležité vybírat důvěryhodného partnera, u kterého je riziko podobných postupů – a z mého pohledu obchodního selhání – velmi malé.
Svou roli skutečně hrají renomé a image na trhu, které jsou pro firmy natolik cenné, že udělají vše pro to, aby nedošlo k jejich poškození. To, že budou větší a menší hráči na trhu, že nebude jedno unifikované řešení, je nepochybně pravda.
Míra investovaného se bude promítat do míry ochoty dát jednoduchý a přehledný cenový plán, lze to připodobnit k bankám, které účtují nejrůznější poplatky, jež nestudujete dopodrobna, když jdete otevřít bankovní účet a následně ještě chcete hypotéku.
Pokud zákazník zjistí, že partner nedodržel něco, co bylo smluveno, je to jako v jiném smluvním vztahu i v IT otázka nejen reputační, ale i ekonomická, což vede k tomu, že lze uplatňovat náhradu škody, náhradu smluvních pokut. Ovšem v závislosti na schopnosti případného poskyto vatele uhradit škody, které mohou vést k likvidaci nejen daného zákazníka, ale i poskytovatele.
Příkladů, kdy IT firma zkrachuje účelově, vidět moc není, ale to proto, že trh je relativně malý a „každý o každém“ ví, a tato znalost opravdu hraje mnohem větší roli, než by se mohlo na první pohled zdát. Když by taková politováníhodná situace nastala, bude nutné analyzovat, čeho lze skutečně dosáhnout a jak minimalizovat škody na vlastní straně.

Jak se tedy nemilých překvapení vyvarovat?
Je nutné zvážit, koho si jako smluvního partnera klient vybere a s kým bude spolupracovat. IT obor se rozvíjí rychle, ale ve skutečnosti se na trhu všichni znají, tedy je to otázka dobré volby a přípravy. Jak někdy říkám, „prevence je mnohem účinnější než jakákoliv sankce“, ale vyloučit takovou situaci prostě s maximální jistotou nelze.
Vždy je třeba zvážit, jak veliká je firma, která něco nabízí, jak je flexibilní a stabilní. Mezi flexibilitou a stabilitou ovšem neexistuje přímá úměra, viděl jsem obrovsky schopné a flexibilní společnosti, které jsou založeny na know -how jediného člověka a s jeho odchodem končí i ony.
Jsou organizace naprosto neflexibilní, ale budou zde i za dvacet let.
Míra úvahy, co je lepší, je vždy závislá na tom, co a proč vlastně chceme, kolik jsme připraveni za to zaplatit a kolik obětovat například úpravou vlastních interních procesů a nastavení sebe pro systém či nastavení systému podle sebe.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LL.M.
Specialista na softwarové právo, implementačně-obchodní smlouvy, licenční smlouvy, trestní právo, občansko -právní vztahy, nájemní smlouvy, nákup a prodej nemovitostí. Podílel se na rekodifikaci občanského zákoníku, na přípravě několika odborných publikací, věnuje se také výuce na vysoké škole. Je i soudním znalcem
v oblasti autorského práva.

O firmě Matzner et al
Advokátní kancelář Matzner et al aktivně působí v českém právním prostředí od roku 2003. Získala širokou klientskou základnu, které nabízí služby především v oblasti obchodního práva, ale i soudních sporů a odborných stanovisek. Advokátní kancelář poskytuje služby jak v otázkách české právní úpravy, tak práva Evropské unie.

 

computerworld-logo

Tento rozhovor si můžete přečíst také v časopise ComputerWorld, č. 8